SHOCart Liga

Máme teď týden co týden akci Shocartligy. Závod střídá závod a lidi stále jezdí. Letošní hojná účast je odměnou pro pořadatele, kteří vám pěti a šestihodinovky připravují.

I ke vzdáleným Františkovým Lázním přicestoval velmi slušný počet dvojic. Letos se centrum přesunulo kousek jinam, do obce Žírovice, kam se dědeček s babičkou přestěhovali. Abychom si užili celý víkend, přijeli jsme už v pátek večer. Ubytovali jsme se v jednom z kempů v Fr. Lázních a zůstali do neděle. Zde jsme se potkali s další závodní dvojicí. Bylo nám tu příjemně.

Špalkovi letos Bludičku postavili na 5 hodin, což Terka vzala s povděkem. Prostor, ač se zdál malý, malý vůbec nebyl a ani Kamil neobjel všechny kontroly. Velmi chválím čitelnost mapy v měřítku 1 : 40 000 a rozmístění kontrol, které byly většinou v lese a snad všechny jsme projížděli bez vracení. Terce se moc líbila cesta se značenou žlutou turistickou cestou mezi Nebesy a Výhledy. I ty názvy míst jsou krásná.

Cestou na jih jsme projížděli Chebem a nejkratší cesta vedla přes hráz nádrže Skalka. Na hráz jsem netrefil, takže jsme si prohlédli město. Schválně, kdo ví, co je znázorněno na zdi místní školy?

Kolem Lužského vrchu byly na nás připraveny celkem 4 kontroly. Vymyslel jsem skvělou zkratku. Bylo to sice delší, ale o to horší cestou.

K 80 bodové kontrole jsme se ale dostali.

15. června 2020: O víkendu jsem konečně vyrazil do terénu. Sice to nebylo žádné velké najíždění, asi tak čtyři kontroly a minimálně jednu z nich nepoužiju, ale aspoň něco. Nicméně pro vás mám i podstatnější informace. Jak jsem sliboval (a samozřejmě se trochu zpozdil), tak jsem definitivně rozhodl o umístění startu a bude jím ... areál fotbalového hřiště v Záhoří. Vracíme se tedy tam, kde Baset před devíti lety začal a konaly se zde první tři ročníky. A rovnou prozradím i závodní oblast, která bude připomínat druhý ročník, tedy ze Záhoří na jihozápad. Tak mne napadá: víte, kde pramení Úslava? V údolí to samozřejmě není, ale představte si, že to je pod kopcem :-) A protože já mám se vším trochu zpoždění, tak ho můžete mít i vy a šanci na zvýhodněné startovné posouvám do konce června.

Podle mapy a paměti mám kontroly vytipované, tak mi zbývá "jen" je objet. Odhaduji to na tři výjezdy, do poloviny července bych chtěl mít hotovo a pak už jen ladit. Jak už jsem zmiňoval, tak v mezičase si plánuji zajet do Frantovek na Františkovu bludičku, třeba pro nějakou inspiraci, ale hlavně se trochu pobavit a zabloudit si. Tak se mějte a třeba se potkáme v sedle.

Filip Pelouch

Pravděpodobně největší závod celého seriálu Shocartligy je za námi, přesto, že ještě par týdnů před startem nebylo jasné, zda se závodu zúčastní 10, 30, 100, či neomezeně závodníků. Nepojede se náhodou v rouškách, ochranném štítu nebo jiné nedejchatelné masce? Doufejme, že ne!

Naštěstí se tento děsivý scénář nenaplnil a v sobotu dopoledne odstartovalo skoro 200 dvojic. Na startu nechyběli profíci, kteří snad každý den usínají s mapou pod polštářem a fyzičku mají jak vyladěnou jak rádiový přijímač, až po úplné amatéry, kteří oprášili ve sklepě kolo po babičce a pro něž je jízda na kole sváteční událostí.

Tématem letošního ročníku byl seriál Návštěvníci, což z části přesunulo přípravu závodu z cyklistického sedla na gauč k důkladnému sledování všech dílů. Proto i pořadatelé pobíhali po centru závodu v tematických kostýmech a jako zdravili se poklepáním na čelo. Význam slova „humidovat“ však ani na této akci nebyl vysvětlen.

Co nás všechny ale překvapilo, byla návštěva léta a s ním přítomné vedro! V půlce června se to sice dalo očekávat, ale letos se létu nějak nechtělo, a pak se najednou přiřítilo rychlostí světla bez předchozích náznaků. Typické cyklistické opálení v cíli tak bylo poznávacím znamením nás závodníků. Dalším bylo bahno. Bahno od kolen po ponožky, bahno na nose, v ušních boltcích, na zadku.. prostě všude. Dokonce občas nebylo přes kapky (čti kusy) bahna na brýlích vidět na mapu, čemuž přičítám občasná mapová „zaváhání“ .

Zajímavostmi závodu byly nejen ztracené kontroly, kde bylo třeba zapojit trochu mozkových závitů, ale také kontroly nacházející se na druhém břehu Berounky, kdy bylo na každém týmu, zda zvolí bezpečný postup přes most anebo se pokusí rozvodněnou Berounku přebrodit. Troufám si říct, že brodění byla mnohem větší zábava, k čemuž lze jako další bonus přičíst zchlazení bolavých nohou. Negativem byla však rozmočená svačina po výlezu z vody a posmívající se okolní čumilové, kteří podle mě nevěřícně zírají s otevřenou pusou ještě teď!

Zabrat nám daly také rychle se blížící bouřky v posledních hodinách závodu. Ty nás hnaly do cíle stejně rychle jako nedostatek času. Stejně to nechápu, podle mě poslední hodina měla úplně jiný pojem o čase a utíkala 5x rychleji, že jo?

Za to ale řízek v cíli jsme si po té námaze vychutnali jako na královské večeři. Do toho byl dostatek času důkladně probrat se soupeři veškeré zážitky, nalezené či nenalezené kontroly, úplně přiblblé postupy, postěžovat si na vysokou trávu, která nás i přes varování pořadatelů překvapila a tak. Já jsem vyprávěla, jak jsem si v jednom z brodů po cestě na kontrolu č. 51 důkladně zaplavala, když jsem se nějak neudržela ani na kole a pak ani na nohou nebo také jak jsem si při snaze projet tou vysokou travou připadala jak ztracený trosečník kosící tu nejvíce prorostlou džungli.

Když jsme si nacpali bříška, tak už následovalo vyhlášení, tleskání soupeřům, gratulace, předání medailí a dalších pěkných cen, úsměvy pro fotografy, poděkování pořadatelům a další zábava.

Šli byste na kolo, když teď pořád leje? Asi ne. Ale na šestihodinovku do Úštěku jsme přijeli. Účast byla podobná, jako na Pojizerským kompasu - tedy vysoká. Stálí účastníci Shocartligy doplnili místní bikery a bikerky všech kategorií.

Ono vlastně nebylo špatné počasí. Troufám si říct, že bylo naopak dobré. Příjemný deštíček na osvěžení, čistý vzduch a chvilku dokonce mezi mraky vysvitlo slunce a fouklo do zad.

Pokud jste se nemohli zúčastnit a zajímá vás, jaké to letos bylo, tak následující řádky popisují závod z mého pohledu, jak jsem ho jel. společně s Tomášem Protivou, který si občas rád odpočine od rodiny, zvlášť když teď nebyla pro děti škola. Na kole teď prý jezdil, ale přivezl si kolo ve stavu, kdy stěží drželo pohromadě. Mapník jsem mu půjčil, ten svůj asi dlouho neviděl. Po předloňské zkušenosti na Kobylkách, kde v jeden moment píchnul obě kola, jsem vzal o jednu bombičku víc. Jen pro jistotu. Vodítko jsme nechali v autě, že na výletě se netahá. To si do příště rozmyslím.

Ze začátku byl čas u kontrol fotit.

Letošní mapu bych musel studovat alespoň hodinu, abych přišel na postup, co alespoň trochu dává smysl. Na to na startu nebyl čas. Povedlo se mi jen rozumě spojit kontroly na severo-východě, tak jsme se tam vydali. Znamenalo to ovšem, že kus cesty k plavání pojedeme opakovaně. Projeli jsme tedy obchvatem Úštěku a na železničním přejezdu nás zastavily závory. S dalším párem jsme vzorně počkali, až přednosta stanice závory zvedne a vydali se sbírat první kontroly. Nejprve jsme razili Lípu u pomníčku v Novém Týnci, dále jsme se snažili držet nastoupané metry a na kontroly u Konojed jsme jeli až po sebrání kontroly u bludného balvanu. Bohužel kontrola u Zámeckého rybníka byla nakreslena mimo cestu, takže jsme jen mohli tipovat, jak se ke stavidlu dostat. Nakonec se ukázalo, že jedinou možností byla soukromá cesta pána, který kolem domu zametal a tvářil se naprosto nezúčastěně, dál kolem pole. Následně jsem zastavili u zavřené Víťovy rozhledny. Další náš postup vedl cestou dál na kontrolu za 80 bodů, která byla jen tam a zpět. Z tohoto úseku, který vůbec neubývat, mám i video. Mrkněte na FB. Když jsme mysleli, že už tam musíme být, byli jsme teprve v půlce. Triangulační tyč plochého vrcholu Matrník nebylo z cesty vidět, ale závodníci před námi k ní už v trávě vydupali cestu.

Na další kontrolu (vodárna na žluté) jsme zvolili zajímavější cestu a místo po silnici jsme tam přijeli po žluté turistické od Náčkovic. Následně bylo potřeba vyřešit, které kontroly brát, rozhodli jsme se, že vybereme sever, pak západ a až potom střed mapy. Vymyslel jsem pěkný postup po zelené na k Doubravici, který jsme celý nerealizovali, protože Tom začal mít starosti s kolem a radši vybral objížděčku po silnici s 5 vrstevnicemi navíc. Mezi Doubravicí a Bláhovem jsme potkali pár dalších závodníků. Bohužel některé ne ve dvojici, ale samostatně, když porušovali základní pravidlo závodu, tedy že se jede ve dvojici. Dvojice byla zjevně domluvena, že ten rychlejší objede kontroly a druhý na něj zatím počká.

U spadlého památné stromu Tomáš své kolo opravil tak, aby mohl pokračovat dál, já mezitím sebral ze země odpadky od tyčinek do pytlíku na mobil od lidí před námi.

Na další kontrolu jsme nemohli jet po cestě v mapě. Místo ní tam byla pouze pastvina, tak jsme jí vzali tam a zpět z obce Suletice. Potom jsme sjeli do hlubokého údolí Homolského potoka a vystoupali na druhou osmdesátku na TR Varta. To už byl docela kopec a sjet ho zpět se mi nechtělo, tak jsme zkusili jet po žluté dál a k Horním Železlům dojet ze západu. Cesta to byla delší a ještě k tomu dost hrozná, což se dost na Tomášovi podepsalo. Dvojice, které jsme potkávali, jak se vrací od kontrol nám zde ujely a pak jsme je už nepotkávali. Ono jet po silnici bývá skoro úplně vždy výhodnější. Když chceš vyhrát, musíš riskovat a tak jsme se snažil ostatní přemapovat. No, nevyšlo to. Popravdě jsem z mapy ani nepoznal, jestli pojedeme z kopce na do kopce.

Další zajímavý postup jsme realizovali z rozhledny Lucemburský kopec.

Odjeli jsme z ní opačným směrem, nastoupali po silnici na Němčí a pak jeli rovně na jih po červené. Plán to nebyl špatný. Úspěšně jsme dorazili k místu, kde měla ze silnice odbočovat cesta ke kontrole na závoře. Ta tam však nebyla. Nezbývalo nic než přejet pastvinu. Alespoň nás nehonil žádný nadržený býk. Jen ovce bečely. V tomto místě to chtělo od pořadatelů více péče a mapu opravit. Přece nemůžou nechat v mapě zakreslenou cestu pod kontrolou, která tam už 100 let není. Na hřebeni Dlouhý vrch jsme zas potkali další dvojice jedoucí závod jednotlivců. To je asi místní folklór - přihlásit se na závod dvojic a jet samostatně. Chtěl jsem si pamatovat jejich čísla, ale nakonec jich bylo tolik, že nebylo možné si všechny pamatovat.

Na Laffitovu vyhlídku jsme dojeli po modré turistické. To rozhodně není cesta, které se dá jet na kole, ale jinak se tam ze shora dostat nedalo. Takové místo bych pro kontrolu nevybral. Když už jsme tam dojeli, vyfotil jsem se.

Dál už jsme nestíhali a třebaže kontroly nebyly těžké a daleko, nemohli jsme je brát. S vědomím, že musíme ještě na otočku na plavání a limit nestihneme jsme postupně brali kontroly pod Trojhorou, v lese u Třebušína, kde by to chtělo mapu opravit, vodárnu nad Dolním Týncem a po vystoupání na asfaltku, kontrolu u Jeleče. Kdo od ní jel podle mapy, nemohl dopadnout dobře. Lepší řídit se pocitem, než mapou. Další lampion visel u skládky hnoje, Liběšický rybník byl po cestě. Pak už jen zbývalo objet Chmelaře a dojít/doplavat vodou k bójce. V cíli jsme se ocitli 7 minut po limitu, což není žádná tragédie. Na výsledek to vliv nemělo. Žádná ženská nás neporazila a o to jde.

Konečně jsem letos ujel 100 km. Potřeboval jsem na to přes 6 hodin. Převýšení 1700+ m taky není málo.

Hned po dojezdu jsme si vytáhli lístek z tomboly a dostali 4 klobásy do kterých jsme se okamžitě pustili. To nemělo chybu. Děkuji. Dále chci pochválit mapu, která byla vytištěna sytými barvami. Lesy i vrstevnice byly dobře viditelné. Že nepoznám, jestli je to nahoru, nebo dolu, je jen moje blbost. Rozmístění kontrol umožňovalo nespočet variant postupů. Asi to žádné 2 dvojice nejely stejně. Bylo to těžké, o to víc se mi letošní Masakr vryl do paměti a rozhodně to nebyla nuda. Takže, dobrá práce, Viki a spol.

Registrace na Ztracené kobylky jedou sice od ledna a koncem února bylo rozebráno všech 201 startovních slotů, ale teď je šance se tam přeci jen dostat. Epidemie pár lidí zvyklala a také se tradičně lidi na poslední chvíli dozvídaj, že jsou pozvaný na oslavu narozenin tchýně, že maj výročí svatby nebo, že si zlomili klíční kost a jiný legrace. :) Prostě se průběžně odhlašujou a uvolňujou tak místo těm, co si počkali. A že letos bylo to čekání divoký, o tom ví každý svoje.

Organizátoři Vás letos zvou už na 9. ročník, po sedmé do Mladotic, tedy do relativně neturistického území horní Střely. Letos se mapový prostor našikmil a byl poslán směrem, kde Kobylky v roce 2012 začaly. Účástníky, kteří si to vyberou čekají hluboká údolí Střely, Kralovického potoka, ale i Berounky a jestli zaprší, bude to určitě výživné! Pro dětské kategorie, které jsou tradičně početně obsazeny, jsou v mapě bližší a jednodušší kontroly. Jsou také opět přichystány oblíbené ztracené kontroly a nejen ty jsou laděny do letošního tématu, kterým je seriál Návštěvníci. Celá akce je pojímána velmi společensky a pro pobavení všech. Na páteční zahřívací večírek je hlášeno cca 200 lidí, na sobotní open air live produkci kapely NvN pak odhady tu dvoustovku přesahují. Je fakt klika, že od 8. června je povoleno na akci 500 lidí, potěší to nejen Kobylky, ale všechny další akce v kalendáři.

Takže kdo se chce last minute přihlásit, nechť sleduje místo registrací nebo facebook Kobylek.