SHOCart Liga

Zážitky Vorla na akcích Shocartligy pokračují jeho účastí na závodě, který pořádám. Dost mi závod chválí, ale mi všichni víme proč. Vyhrál medaili. Nešlo si toho nevšimnout, všechny účastníky Kladenského závodu obešel s plackou na hrudi alespoň dvakrát, aby si nikdo nemohl nevšimnout.

Opět jeho povídání trochu zkrátím a budu si z něho dělat srandu.

Hvězdářovo hvězdné Kladno, aneb utekli jsme hrobníkovi z lopaty

Po dvou pokusech v mixech jsem se opět vrátil k mému osvědčenému a zkušenému parťákovi, který se už vrátil z dovolené, což se později ukázalo jako velice dobrý tah. (Jirka Pelnář je jeho oblíbenou dvojkou. Má nervy z ocele, Vorla tahá na vodítku a jak sám říká, nemá deset dioptrií a v mapě ještě něco vidí.)

Trať a cesty v okolí Kladna byly příjemně jezdivé a rovinaté tak jsme si jich na začátek chtěli užít co nejvíc. Po úvodních 3-4-8-10, kde to jelo snad úplně samo, jsem vsadil na sudou – s tím, že se zkrátka z desítky na dvanáctku prostě zajet musí… :-) a 14-18-16 když ne teď tak nikdy…. (Vydali se do středu mapy.)

Po sjezdu z dvanáctky jsem si Dolním Bezděkově vybral svoji první slabší chvilku, když jsem hledal a nemohl najít silnici nejhlavnější z hlavních, na které jsem už právě byl, záhy jsem to ale napravil bezchybným výkonem v o dost složitějším terénu a hlavně rychlým tempem i s mapování za jízdy. Na dlouhém přejezdu z 16 na 9 jsem si říkal, že ta volba byla asi buď hrozně geniální nebo úplně blbá... ? (Takový postup by mě nikdy nenapadl. Vlastně se vrátili k 10.) Ale s větrem v zádech a po luxusní asfaltce se zde jelo fakt rychle. (Roztáhli křídla a letěli.) Na Kožově hoře a k.5 jsem si opět připomněl lesy mého mládí a příjemné svezení na kontroly 6, a 11 dalo dostatečný prostor k přemýšlení co dál. Vymyslel jsem, ale jen to že jsem nic nevymyslel a jel systémem beru vše 17-20-21-19-23 (Tam už to rovina není.) což se později ukázalo jako časově ne úplně ideální a chtělo to asi vynechat k. 17 a 20 (kontroly v údolí), i když jsem úsek 17-20 jel fakt rychle a skoro po paměti proti směru trasy našeho dřívějšího oddílového duatlonového závodu, i když ne úplně bez chybičky. Nová obora trochu zaskočila (Kellner tam má baráček s 50 ha pozemkem), ale dala se v pohodě objet. 21 a 19 dohledáváme v pohodě (21 - štola nebyla úplně jednoduchá kontrola) a až sjezd k 23 dal trochu mapově zabrat. (Tam to je divoký.) Po 23 pak těžko dilema zda jet do Chrustenic nebo ne, nakonec jsem rozhodl, že ano, rozhlednu Lhotku u Berouna mám prostě rád…:-). (Chytře vynechali kontrolu č. 19, která znamenala vyjet výrazný kopec po lesních cestách.) Výjezd z Chrustenic na Lhotku jsem už jel loni při Slavíkových Bučinách tak jsem si chtěl odpustit nepříjemný výjezd po modré. Na cestu skrytou pod nápisem Chrustenice jsem stejně netrefil, ale strmý výjezd přes satelit k lesu byl alespoň po luxusním asfaltu a ve sjezdu na dolní cestu jsem se alespoň trochu rozjel, při předjíždění traktůrku se dřevem na cestě před 31 jsme přejeli i onen kříž, který z naší strany moc vidět nebyl. Návrat zpět nepotěšil, ale alespoň byla kontrola z druhé strany dobře vidět. Po výjezdu na kopec jsem se těšil jak si pod rozhlednou odpočinu, ale vody, času i sil rapidně ubývalo. Rozdělili jsme si tedy poslední zakoupený půl litr vody a sjeli jako blbci na opačnou stranu kopce, protože tam prostě byla dobrá a rychlá cesta, ale nebyl čas na přemýšlení muselo se prostě valit. Za postup na kontroly 34 a 29 jsem byl pochválen a do kopce u Železné odměněn vodítkem. Povzbuzen dalšími body a zdoláním vrcholu jsem sjel do Chyňavy na hranici rizika a pak zde zase chvíli čekal já, ale bylo mi už jasné, že to za hodinu zpět do Kladna s plánovanými kontrolami už prostě nestihneme. Beru tedy v ďábelském tempu alespoň 27 (studánka na modré) a 24, a definitivně se loučím s vidinou rychlých bodů za 26 a dojezdu přes 22, 15, 13, na který jsem se těšil už od Náchoda. Naštěstí cesta z 24 na silnici potěšila jak povrchem tak profilem a vidina dojezdu v rozumném čase opět dostala reálné obrysy. Na silnici do Bratronic se za jízdy dalo i něco sníst a pak už vypínám hlavu a zavěšuji se za Pelnáře, který mě do kopce na Lhotu táhne jako Fryštenský ;-). (Sice vynechali pár kontrol, ale silnice je rychle přiblížila k cíli a dovedla je rovnou ke kontrole č. 7.)

Stíháme pobrat ještě k. 7, 2 a 1 a nebýt rozkopaných Žehrovic a dvojky „dole u jezírka“, tak možná stihnem i limit (Nedávám kontroly zadarmo.), ale i tak to kupodivu na první letošní bednu v MM+ stačí :-)

Najeli jsme v teplém počasí asi 97km s převýšením kupodivu přes 1500m, ale tím, že se jelo po dobrých cestách, kontroly nebyli zašité a postupy docela rychlé se toho dalo stihnout docela dost. Myslím, že taková cyklistika ve známých terénech kousek od Prahy nakonec i přes to vedro potěší a baví.

Po loňské premiéře se letos Hvězdář se stavbou trati a volbou prostoru závodu opravdu vytáhl – řekl bych, že to zkrátka nemělo chybu – kontroly seděli jako „prdel na hrnec“, s volbami postupů a strategie to bylo tak, že ani týden po závodě jsem nevěděl jak to optimálně jet. Pro mě jednoznačná jednička za asi nejlepší závod z letošní SL, snad jen kontroly v mapě mohly být lépe vidět, ale tím jak svítilo sluníčko, tak to bylo nakonec vidět ještě dobře.

Na akcích Shocartligy můžete potkat spoustu zajímavých postav. Jednou z nich je člověk, kterému všichni říkají "Vorel".  Ti, co ho znají, tuší, že závody v jeho podání budou zajímavé. A nyní si můžete přečíst, průběh Žižkova Voka v podání týmu Los Vorlos z pera Vorla.

Kurzívou jsou poznámky editora.

Žižkovo Voko - premiéra v Bechyni

Do Bechyně jsem se vysloveně těšil, ŽV patří k mým nejoblíbenějším závodům, protože jsem také trochu Táborák – v Táboře se narodil můj dědeček v jižních Čechách jsem začínal jezdit na kole, když jsme jezdili na chalupu u Písku.

Loni jsem to s příjezdem na start (přijel hodinu po startu) a najížděním km v okolí Jistebnice trochu přehnal (Strategie "Beru všechno, ale nestíhám nic."), ale letos jsem měl s ambiciózní partnerkou plány minimálně na bednu ;-)

Vybaven fungl novým vodítkem od Hvězdáře a odhodlanou spolujezdkyní jsem dorazil letos asi jen o 2 minuty pozdě na start a co jsme zmeškali jsem chtěl dohnat nulovým přemýšlením nad první kontrolou a vyrazil tedy ke značné nelibosti mé partnerky na nejbližší kopec ke kontrole číslo 26 s tím, že tuhle kontrolu je škoda brát jako poslední a že si to alespoň cestou do kopce vše dobře rozmyslím.

To co jsem vymyslel bylo jen to že ty největší kopce musíme prostě vyjet na začátku a pak už to půjde nějak samo, ale to by byla asi dobrá taktika v MM, ale ne v mixech.

Krajina na východ od Lužnice byla sice malebná a rovinatá, ale kontrol zde zase tak rychle nepřibývalo a nakonec jsme v této části vynechali jen č.36 a projeli část od severu k jihu za něco málo přes 2 hodiny což vypadalo docela nadějně.

Rychlé asfaltky však záhy vystřídala zarostlá polňačka a přišla záludná kontrola č.33. Čas mezi 33 a 25 sežral skoro další hodinu. Vyfotili jsme se u ptáka a já dlouho přemýšlel o tom jestli ještě nevzít cestou do Bechyně k.23, což jsem sice neudělal, ale i tak čas letěl jako splašený a do Bechyně jsme přijížděli s rezervou něco přes 2 hodiny do limitu.

Orienťák v Bechyni na naprosto nevyzpytatelné mapě mi ale zabral daleko více času než jsem předpokládal a plány sebrání  kontrol po objetí kontrol ve městě vzaly rychle za své. Plán B s kontrolou 17 nebyl také moc povedený, místo do údolí Lužnice jsem zajel do údolí Smutné a marně zde hledal červenou značku nebo alespoň nějakou cestu a když jsme cestou zpátky potřetí za sebou vyjížděli jeden a ten samý kopec k zámku bylo už i mé partnerce jasné, že to dnes asi nevyhrajeme...

S těžkým srdcem jsem se rozloučil s vidinou poměrně snadných kontrol 11 a 14, které jsem plánoval cestou z Bechyně. Právě ty nás nakonec dělili od senzačního vítězství a se záchranářským dojezdem přes 18, 20, 21 jsme dorazili alespoň do cíle včas. (Vorel má vždy ty nejvyšší ambice.)

Když spočítám promrhaný čas v Bechyni, u ptáka a na startu tak by se asi ty 2 kontroly navíc možná i stihnout daly... Ale orientace podle topografické mapy Bechyně byla těžká a trochu mi zde chyběly vrstevnice, ale všichni to měli stejné. (Klasické dokazování, jak by to všechno objel, kdyby neměl smůlu.)

Nicméně zážitek krásný, kontroly a postupy zajímavé, počasí akorát – nebylo horko ani nepršelo. Táborákům dík za perfektně zorganizovaný závod snad jen s malinkou výtkou za sloučení kategorií mladých a starých, rybníky bez modré výplně a kontrolu č.4, která si myslím, že byla jinde, než byla kreslená. Pokud bych hodnotil, tak na 1-, ale jinak to bylo fakt super. (Kdyby vyhrál dal by za 1 s * .)

"Rád bych vás všechny pozval k nám na Plzeňsko na akci s názvem Cyklokufr, která se koná 12. 9. 2020 v kempu Ejpovice u Rokycan. Jedná se o 1. ročník, který vás zavede na krásná místa Rokycanska a východního Plzeňska. Jedná se o 5 hodinovku s volným pořadím kontrol rodinného typu. Zvláště uvítáme hobíky a rodiny s dětmi. Kdo chce poznat tento kraj, ať neváhá. Mapa je hotová, pivo se točí a my se na vás těšíme."

Za organizátory Jana a Pavel.

Bydlíme za sedmero horami a sedmero řekami v malé vesnici nedaleko Františkových Lázní a máme to všude strašně daleko. Na Yesmana jsme proto vyrazili už v pátek v 5:30 ráno, abychom stihli svůj start. Ubytovali jsme se v chatce místního ATC Jesenice. Sousedy nám byl Milan se Sašou. Nohy jsme před závodem rozhýbaly na krátkém výletě na zříceninu hradu Petršpurk. Po prohlídce Petrohradské ermitáže a náhodném nalezení jedné ze sobotních kontrol jsme zavítali na večeři do hotelu u „Šmoulých chatek“. Večer dáme pár pivek s dorazivšími soupeři a pořadateli v místní hospodě autokempu.

V sobotu ráno je plánovaná snídaně na 8 hod., abychom vše stihli do startu. V hospodě však hlásí, že pan vedoucí, který veze proviant, má zpoždění a snídaně bude až od 9 hod. Zachraňuje nás Irča s kávou a lahodnými koláči, které připravila na závod. Rád bych napsal, že jsme si vzali jen trochu, aby zbylo i na ostatní, ale s hladem se špatně závodí a byly tak dobré... Postupně se zdravíme s pořadateli a kamarády, kteří přijíždějí na letošního YESMANA.

Startujeme v 10:08, dostáváme mapu a rychle se rozhodujeme, kudy to letos vezmeme. Naší včera nalezenou 10 spolu se 17 a 22 zavrhujeme a jedeme rovnou na 25 u krásného lomu, kde vyrušíme nudistický pár, který to pro dnešek balí, asi moc cyklistů. Další strategie je dostat se rychle přes bonusovou padesátku do západní části mapy a sebrat obě osmdesátky a cestou zpět nějaké ty čtyřicítky v jižní části mapy. Většina lepších dvojic zvolila přesně opačný postup. Zatím nejsme ani v půlce nevíme co nám na dnešek osud a částečně i mapa připravily.

Před 50 bereme ještě 28, která je opravdu ze severu dále, než je namalována v mapě. Na cestě potkáváme ještě dvě dámské dvojice, které hledají dle mapy (asi nepřišly na rozpravu). Po sebrání kontroly číslo 50 pokračujeme na 27, kde odbočujeme ze silnice brzy, ale přijíždíme přesně ke kontrole. Dále jedeme na 38 i přes upozornění na rozpravě, že je to zde mapově složitější. A bylo. Cestu ze silnice nemůžeme najít, takže jedeme přes pole do úvozu, kde cestičku tušíme a ona tam je. Jedeme po ní, ale kontrola na svém místě není, ještě jednou se vracíme asi o 100 m, jestli jsme ji nepřejeli, ale není tam. Po zkušenosti z ŽVoka hledáme dál a kontrolu nacházíme cca o 300 m dále, uff, ale máme ji. Dále nás čeká jednoduchá 46 (el. sloup) namalovaná hned vedle silnice. El sloup, ale nevidíme a kontrolu, která je za rybníčkem zprvu nevidíme, až při návratu ji objevujeme. Rybníček totiž překryla tečka, označující kontrolu (tečka v kolečku je výborná věc pro dohledání kontroly, ale zde nám ta mrška překryla i důležitý rybníček). Možná stačilo dopsat do popisu – el. sloup za rybníčkem nebo tam radši tečku nedávat.

Začíná asi první dešťová přeháňka, která ovšem skončí až v cíli. Mirka si nasazuje šustku a hlásí mi, že mám měkké zadní kolo, ať si ho na další kontrole dofouknu. Kontrola je na kopci, tak jedu trocho napřed (snad i na doslech), abych si kolo dofouknul. V okamžiku, kdy přijíždí Mirka lámu ventilek a propadám ve stresu panice – závod pro nás končí, až po chvíli si uvědomuju, že v kejmlu mám duši. Ony bezdušáky jsou dobrá věc, ale občas se tam musí dolít mlíko a to jsem podcenil, i když už asi 3 předešlé závody jsem vždy musel kolo dofukovat. Ve slejváku, který zesiluje, jedeme přes 37 na 82 s popisem „u cesty“. Na lesní cestě s vyjetými kolejemi, kde se tvoří už velké louže si v jednom sjezdu pěkně „ustelu“ a Mirka má plné ruce práce, aby to dobrzdila. Vstávám a kontroluju kolo a sebe, je to dobré a můžeme pokračovat. Jak jsme si dávali pozor, aby se to neopakovalo a koukali víc asi na zem, kontrolu úspěšně přejíždíme (nebo že by se nám cesta líbila?). Až při zpáteční cestě kontrolu vidíme, je trochu nad cestou za břízkami. Před tím potkáváme ještě dvě dvojice, které nám nevěří, že jsou již daleko. Co nás ještě dnes čeká? Déšť neustává a nám zbývá postup přes celou délku mapy za dvě hodiny a 20 bonusových minut. Měli bychom to stihnout, ale už nesmíme moc zajíždět do stran a čeká nás ještě Rabštejn. Za kontrolou č. 31, kterou nám ukázali Chromý koně, když právě opouštěli rákosí, kde byla kontrola schovaná, nacházíme ztracenou průkazku dvojice LOS VORLOS. Jak asi razí kontroly bez průkazky? Malý zásek máme na 44 – krmelec č.p. 56, postup volím ze silnice před Žihlí, ještě než ztratíme výšku, ale v lese je trochu více cest než v mapě a ta, kterou jsem si vybral tam zase není, 2x se vracíme, ale krmelec nacházíme. To dámská dvojice, která zde taktéž hledala, krmelec nenašla. Sjíždíme do Žihle a přes Pohvizdy jedeme na 30 – borovička na okraji lesa, cestou předjíždíme německý pár, a necháme se zmást ostrůvkem několika stromů. Které považujeme za začátek lesa. Vyhlížíme kontrolu a ta nikde, neuvědomujeme si, že se stáčíme na jih, a máme pokračovat na východ, zde ještě potkáváme další dvojici, která taktéž hledá borovičku. Není již čas hledat, tak jedeme dál až na silnici a pro nedostatek času vynecháváme i 24. Do limitu zbývá cca 10 minut a rozhodujeme se, že valíme po silnici do Jesenice. Ve stresu po nezdaru zapomínám, že jsme mohli vzít ještě 42. Na poslední chvíli se ještě rozhodujeme, že vezmeme 14 a tím pádem nepojedeme po frekventované silnici do cíle. Když jsme na kopci u vysílače, vidím v místě, kde má být kontrola č. 14 čtyři postavy v dlouhých pláštěnkách, říkám si co tam tak dlouho dělají, asi hledají. Vzpomínám si, jak Mirka jela v podobné pláštěnce Napříč Českou Kanadou a ta se jí namotala do kazety a na brzdu, a já jí nemohl vytrhnout... Ve sjezdu jdu málem znova na zem, ale tentokrát stihnu „vycvaknout“ a nepadám, jen Mirka opět za mnou brzdí smykem a křičí, na poslední chvíli mě nepřejede. Dorazíme na místo kontroly č. 14 – betonový sloupek a ono se to tam betonovými sloupky jen hemží, v rychlosti zabíhám k potoku a obhlížím nejbližší betonové sloupky a kontrola nikde. Mirka mě ubezpečuje, že jsme dobře a místo rychle fotí a jede do cíle. Po 400 m potkáváme 14 na posledním betonovém sloupku, ale trochu jinde než v mapě. Právě nám vypršel limit, mimo jiné stále prší, ale už to máme pouze z kopce a kousek do kopce, kde je cíl v autokempu, odečítáme 6 bodů.

V cíli neudržím nervy „na uzdě“ a od plic nadávám na umístění lampionů. Myslím si, že má pravdu Komanč, že kontroly by se měly umisťovat na jednoznačná místa, v mapě by měly být opraveny cesty okolo kontrol a kontroly by se měly nechat najít. Děláme orienťáky proto, aby lidi kontroly našli a ne aby odjížděli naštvaní, že kontrolu nedohledali. Ale dle mé zkušenosti, mi jednou jedna účastnice našeho závodu napsala, že orienťák dělá proto, že se občas ztratí, nebo že když nemůže nějakou kontrolu najít, tak si to potom ještě dlouho pamatuje a to že jsou ty správné zážitky. Letošního YESMANA si budu jistě dlouho pamatovat, i proto, že v cíli (a ke snídani) byly úžasné koláče a další dobroty. Díky Milane a Irčo.

Při dojezdu týmu LOS VORLOS dávám jejich průkazku Milanovi a tím jim zachraňuji bednu a body do ligy. Později se dozvídáme, že 38 je několika týmům uznána, z důvodu že byla špatně položena, jaký to rozdíl oproti ŽVOKU, kde nám takovou kontrolu neuznali.

Mokrý YESMAN i s našima chybami, nám přinesl bronz v kategorii MD+ a jako bonus i ve vyhlašovaných manželských párech. Na závěr děkuju pořadatelům, že pro nás tento závod dělají, protože vím, jaké úsilí to stojí, a omlouvám se za mé nadávky v cíli.

Večer to zapíjíme v místní hospodě a už bez emocí o závodě diskutujeme.

Víkend zakončujeme v neděli na zámku v Chýši a obědem v místním pivovaru. Můžeme všem vřele doporučit.

Míra za tým Babička a dědeček

Stejně jako ve 4 ročnících Žižkova Voka, tak i letos pro nás organizátoři připravili orientační závod dvojic na kole v blízkosti Tábora na Lužnici. Start byl tentokrát v kempu Na Staré papírně v blízkosti Dobronic u Bechyně. Vzhledem k termínu závodu se dalo očekávat horké letní počasí, boj o každou kapku vody v parťákově bidonu, vypálené cyklistické proužky od oblečení, ale počasí si pro nás přichystalo teploty kolem 12 stupňů, zamračená oblaka a předstartovní rozpravu v péřových bundách. Kdo by to byl čekal v půlce července! Snad nechytnu rýmičku! No nic, prostě budeme muset trošku máknout, abychom se zahřáli. Budeme na to mít celých 6 hodin!

Pro mě to byla premiéra nejen na tomto závodě, ale zejména premiéra v kategorii DD. Nebudu vám lhát… jezdit po boku zkušeného parťáka, mapník používat pouze jako podtácek pod svačinu s jediným úkolem držet se co nejblíže jeho zadního kola, protože protivítr že jo? Jo to je trochu snadnější, než když dvě holky s mapou vyrazí samy odvážně do lesa. Ale o to víc zážitků jsme společné nasbíraly. Téměř na poslední chvíli jsme se s parťačkou Ivetou rozhodly dát dohromady holčičí dvojici, přičemž naše mapařské schopnosti jsou více méně dost podobné – tedy skoro nulové. Skvělý! Bude to sranda ujišťuji sama sebe i parťačku před startem. Strategicky tedy volíme název týmu „Ztracené princezny“ . Nebudu si vymýšlet, nejsem na tento název zrovna hrdá, protože jako princezny po projetí pár kaluží, kde zapadáme do bahna skoro po přední kolo, vůbec nevypadáme. Ale za to celkem výstižné jezdíme ztracené po Bechyni a lítáme z jedné kontroly na druhou ve zcela nelogickém postupu jak hadr na koštěti! Takže příště spíš zvolíme název něco jako Ztracena prasátka.

Každopádně kontroly vybíráme podle toho, zda se nám zrovna chce jet na sever nebo na jih a nebo ve stylu „hele tamhle někdo jede tam bude určitě nějaká kontrola“, „jéé to je vtipný popis pojedeme sem“, „to bude romantika po červený podél Lužnice“, „cože tohle není kontrola číslo jedna?“, „Ježíš mě se popletly světové strany“, „teď pojedeme na rozhlednu to bude asi hodně do kopce, raději si dam ještě tyčinku“, „počkej ještě fotku“, „poznáváš mě ještě nebo jsme fakt příšerné od bahna, ze by mě nepoznala ani vlastní máma?“

Čas se pomalu blíží k šesti hodinám, nohy už moc šlapat nechtějí, kopce se zdají nějak strmější a v kapsách už žádná svačina. Po pravdě už toho mám plné kecky, ale nemám se komu pověsit na gumičku! Tak rychle do cíle. Cestou potkáváme ještě par bloudících či spěchajících soupeřů. Ještě závěrečný sjezd a už přijíždíme do cíle, 6 minut před limitem. Juchuuu zvládli jsme to, dokonce bereme první místo! SUPER! Objímáme se v cíli, gratulujeme soupeřům, probíráme postupy a těšíme se na další společný závod.